První jurský „příbuzný“ současných papouščích ryb z Polska – ryba ze skupiny piknodontů, která žila před 148 miliony let, tj. v době dinosaurů – byla popsána paleontology z Varšavské univerzity a Polského geologického institutu – Národního výzkumného ústavu. Čelist této ryby byla objevena v Sventokšských horách.
Ryba prodává 148 milionů let
„Jedná se o první nález tohoto druhu v Polsku a šířeji ve střední a východní Evropě, protože dosud byly známy pouze exempláře ze západní Evropy. Můžeme tak doplnit naše znalosti o evoluci piknodontů z doby dinosaurů v „naší“ části Evropy, která byla dosud v podstatě bílou skvrnou,“ řekl vedoucí výzkumu, doktor Daniel Tyborowski z geologické fakulty Varšavské univerzity, v rozhovoru pro PAP.
Výjimečně dobře zachovalá zubatá horní čelist dravé ryby z jurského období (přibližně před 148 miliony let) byla nalezena Danielem Tyborowskim před několika lety při vykopávkách v lomu Owadów-Brzesinki (severozápadní okraj Sventokšských hor).
„Na konci jurského období tvořila tato oblast souostroví tropických ostrovů uprostřed mělkého moře. Mezi ostrůvky se vytvořily laguny, které byly plné života, včetně bohaté ichthyofauny,“ vzpomíná paleontolog specializující se na evoluci mořských obratlovců.
Nalezená čelist patřila rybě z řádu Pycnodontiformes – vyhynulé evoluční větvi útesových ryb, které svým tvarem a způsobem života připomínaly současné papouščí ryby. „Tato skupina se objevila na počátku éry dinosaurů v triasu (před 240 miliony let) a vyhynula na konci eocénu (před asi 35 miliony let). Vrcholu biologické rozmanitosti dosáhly tyto ryby na konci jurského období (před 160 až 145 miliony let), kdy byly důležitou součástí mořských ekosystémů lagun a útesů,“ uvedl výzkumník.
Jak vypadaly ryby před stovkami milionů let?
Popisovaná ryba byla malá – podle výzkumníka měla průměr asi 20–30 centimetrů (průměr, protože se jednalo o poměrně zaoblené ryby); byla to útesová ryba žijící v hejnech. „Z jiných, úplnějších nálezů víme, že tvar přední části tlamy této ryby připomínal zobák – odtud pochází srovnání se současnými papouščími rybami, i když tyto živočichy nejsou příbuzní,“ řekl.
Jak poznamenal, charakteristickým rysem piknodontů byly jejich zuby, které měly tvar plochých a širokých knoflíků; něčím připomínající zrnka štěrku. „Taková stavba zubů byla přizpůsobením k výživě pevnou kořistí. Strava piknodontů zahrnovala mlže, hlemýždě, ostnokožce, ramenonožce, korýše a dokonce i jiné ryby. Ploché a mimořádně pevné zuby fungovaly jako mlýnské kameny, které drtily a rozmělňovaly i tu nejtvrdší kořist na jemnou kaši. Při požírání tvrdé kořisti těmto rybám pomáhaly vyvinuté čelisti, ke kterým byly připojeny silné svaly. Ploché zuby a silné čelistní kosti znamenaly, že i ta nejlépe obrněná zvířata musela být na pozoru před piknodonty,“ řekl paleontolog.
Aby se dozvěděli více o „polských“ jurských „příbuzných“ papouščích rybách, provedli vědci mikrotomografickou analýzu zubů horní čelisti.
Výsledky výzkumu ukázaly, že zuby v zadní části horní čelisti se vyznačovaly mnohem vyšší hustotou tkání než zuby v přední části tlamy. „To znamená, že ryba používala hlavně zuby umístěné hluboko v tlamě k drcení kořisti. Tento objev je překvapivý, protože u piknodontů známých z Německa podobné radiologické studie ukázaly zvýšenou hustotu tkání tvořících zuby v přední části dolní čelisti. Máme tedy co do činění s opačnou specializací zubního systému dolní a horní čelisti. Použití zadních zubů k drcení kořisti se jeví jako logičtější, protože u většiny piknodontů pozorujeme zvětšení zubů směrem k hrdlu. Je možné, že u této skupiny ryb se vyvinula určitá asymetrie ve fungování žvýkacího aparátu,“ vysvětlil výzkumník.
Výsledky výzkumu byly popsány v časopise „Geological Quarterly“ doktorem Danielem Tyborowskim a Veronikou Verni, expertkou na rekonstrukci zkamenělin z Polského geologického institutu – Národního výzkumného institutu ve Varšavě. Tyborowski plánuje pokračovat ve výzkumu dalších vzorků, protože během vykopávek objevili ještě mnoho ostatků ryb této skupiny.
Zapomenuté světy
Zástupce šéfredaktora „Všechno jen“ Michał Klosowski I v textu „Smysl zapomenutých světů“ zdůrazňuje, že: „Protože nakonec je to právě to, co vždy hledáme – stopy smyslu, fragmenty cíle, artefakty myšlenek, záblesky touhy po něčem větším, i když se jedná jen o starodávné bohatství v podobě mincí nebo další pyramida. Koneckonců, každá přímá linie kamenů z doby bronzové nebo železné svědčí o nějakém záblesku myšlenky a cíle. Vzhledem k tomu není divu, že archeologie slaví své triumfy v Polsku, zemi odsouzené k věčné pomíjivosti, zmrazené v historii posledních dvou set let neustále „mezi“, neustále potřebující rekonstrukci a hledání smyslu.
„Kromě toho si klademe otázky: proč neandrtálec, který pohřbívat své blízké v íránské jeskyni Shanidar, jim na poslední cestu zanechal obrazy a voňavé květiny? Jaký byl život kočovných národů Velké stepi? Co je přitahovalo na západ? Proč Němci tak nenáviděli Řím a vandalové nemohli v klidu opustit hlavní město říše? Co spojuje konec zlatého věku kultury Pueblo s malou dobou ledovou a jaký je smysl skalních maleb, které byly objeveny na všech zeměpisných šířkách? Možná neexistují odpovědi na všechny otázky, možná nemáme vždy k dispozici nejmodernější vybavení, radary a bezpilotní letouny. Ale je tu vášeň, kterou nelze přecenit. A jsou otázky, které nám nedávají spát. Egyptská civilizace přece nemohla vzniknout z temnoty vnitrozemí kontinentu, musela přijít ze světlé strany. Život totiž nezačíná v temnotě, ale ve světle,“ dodává Michał KLOSOWSKI .
