Zdá se, že čistá voda je něco výjimečného, tak výjimečného, že ji lze plnit do lahví a prodávat. Společnosti zabývající se čištěním vody vydělávají miliony eur po celém světě a slibují, že nabízejí pouze čistou vodu. Existuje dokonce i směr alternativní medicíny založený na jejích údajně magických vlastnostech. Problém je v tom, že čistá voda neexistuje, alespoň ne na naší planetě.
Slib čisté vody: realita nebo marketingový tah?
May Niman, profesor chemie na Oregon State University (USA), vysvětluje, že voda nevyhnutelně absorbuje ionty z okolního prostředí.
„Není stoprocentně čistá, protože se vždy snaží rozpouštět jiné látky. Důvodem je neobvyklý tvar jejích molekul: dva atomy vodíku na jednom konci a atom kyslíku na druhém, každý s odlišným elektrickým nábojem. Molekuly vody využívají tyto vodíkem nabité vazby k interakci mezi sebou, ale slouží také k připojení k jiným molekulám, které se jim dostanou do cesty,“ — poznamenává Nayman.
Proto voda s největší pravděpodobností rozpustí jakýkoli předmět, se kterým přijde do styku. Kromě toho, čím čistší je voda, tím silnější je její vazba s jinými látkami.
Chemický paradox H2O
To omezuje naši schopnost ji čistit, protože v určitém okamžiku začne rozpouštět stěny nádoby.
Z tohoto důvodu „se v 90. letech říkalo, že voda v ruském jezeře Bajkal je tak čistá, že pokud z ní odeberete vzorek, začne rozpouštět sklenici. Vytvoří roztok s ionty nádoby,“ uvádí Najman.
Expert nás ujišťuje, že tato tendence H20 je tak silná, že ani vědci ji nemohou zabránit v úplně sterilních laboratořích. Ať se nám to líbí nebo ne, všechno, co se dostane do vzorku čisté vody, ať už je to prach nebo plast z obalu, zanechá v kapalině stopy.
Když čistota vody hraničí s neuvěřitelným
Po mnoho let kolovala zvědavá informace o vodě jezera Bajkal v Sibiři: je tak čistá, že dokáže rozpustit sklenici. Ačkoli to zní jako vědecká legenda, tato tvrzení mají reálný základ. Baikal je nejen nejhlubším jezerem na světě (hloubka přes 1600 metrů), ale také jedním z nejstarších, s vodou výjimečné kvality.
Geologická izolovanost, absence průmyslového znečištění v okolí a neustálé působení čistících mikroorganismů učinily z jeho vod přirozený standard čistoty.
Tvrzení, že může rozpustit sklenici, by se nemělo brát doslova. Jedná se spíše o vědeckou metaforu ilustrující chemické chování extrémně čisté vody. Čím čistší je vzorek H2O, tím větší je jeho schopnost přitahovat a rozpouštět ionty z okolního prostředí. To souvisí s jeho polární molekulární strukturou, která z vody dělá velmi aktivní rozpouštědlo.
V laboratorních podmínkách se ultračistá voda zbavená všech iontů nebo částic stává tak reaktivní, že může při dlouhodobém skladování začít pomalu rozleptávat některé materiály, včetně kovů nebo složek skla.
Co znamená „čistá voda“ z chemického hlediska?
V chemii je pojem „čistá voda“ mnohem přesnější a přísnější než v běžném jazyce. Čistá voda v přísném slova smyslu znamená H2O bez jakýchkoli dalších rozpuštěných složek: minerálních solí, mikroorganismů, plynů ani částic.
Dosáhnout takové úrovně absolutní čistoty je však mimo přísně kontrolované laboratorní podmínky prakticky nemožné. Chemici proto klasifikují vodu podle úrovně příměsí, zejména podle iontového obsahu a elektrické vodivosti.
V vědeckém prostředí se rozlišují tři základní úrovně ultračisté vody: typ I, II a III. Voda typu I je nejčistší z dostupných a používá se v extrémně citlivých analytických metodách, jako je hmotnostní spektrometrie nebo molekulární biologie. Typ II je vhodný pro klinické analýzy, přípravu činidel a některé mikrobiologické aplikace. Typ III, i když méně čistý, se používá k promývání nebo čištění laboratorních materiálů.
Voda, kterou denně konzumujeme, však těmto standardům neodpovídá. Pitná voda obsahuje bezpečné množství minerálů, jako je vápník, hořčík nebo sodík, a prochází úpravou k odstranění patogenů, ale není považována za čistou v chemickém smyslu.
Minerální voda pochází z přírodních zdrojů a zachovává minerály rozpuštěné ve vodě. Čištěná voda, stejně jako mnoho značek balené vody, prochází procesy, jako je filtrace aktivním uhlím nebo reverzní osmóza, ale přesto si zachovává stopy jiných látek. Mimo laboratoř je tedy voda, kterou nazýváme čistou, pouze pitná a bezpečná, ale není chemicky bezchybná.
A co voda z vodovodu? Mýty, kontrola a srovnání
Ačkoli mnoho spotřebitelů spojuje balenou vodu s větší čistotou nebo bezpečností, ve skutečnosti je voda z vodovodu ve většině vyspělých zemí podrobena přísnější regulaci a častější kontrole kvality.
Přesto přetrvává předsudek. Podle zprávy Evropské komise spotřebuje každý člověk v Evropské unii v průměru 106 litrů balené vody ročně. Snížení spotřeby balené vody by domácnostem mohlo pomoci ušetřit v průměru 600 milionů eur ročně.
V mnoha případech je volba spíše ovlivněna chuťovými preferencemi, nedůvěrou k institucím nebo marketingem než objektivními kritérii.
Voda z vodovodu také obsahuje potřebné minerály a za normálních podmínek je zcela bezpečná. Kromě toho je ekologičtější a ekonomičtější variantou. Litr balené vody může být 100–1000krát dražší než litr vody z vodovodu, aniž by přinášel zjevné zdravotní výhody.
Balená voda: čistota, byznys nebo ekologický problém?
Slib čisté vody se stal jedním z největších komerčních úspěchů posledního století. To, co začalo jako dočasné řešení pro přístup k bezpečné vodě v určitých situacích, se dnes proměnilo v miliardový průmysl.
Podle údajů poradenské společnosti SkyQuest překročil v roce 2024 světový trh s balenou vodou 300 miliard dolarů, k čemuž přispěly marketingové strategie spojující čistotu se zdravím, exkluzivitou nebo statusem. Mnoho z těchto lahví však obsahuje upravenou vodu z vodovodu, která prošla procesy jako reverzní osmóza, filtrace aktivním uhlím nebo remineralizace, což neznamená vyšší kvalitu ve srovnání s vodou z vodovodu.
Kromě obsahu má balená voda značný dopad na životní prostředí. Na výrobu jedné plastové láhve je zapotřebí více vody, než obsahuje, a také fosilní zdroje pro výrobu obalů a energie pro plnění, chlazení, přepravu a distribuci.
Výsledek: miliony tun jednorázového plastu, který se z větší části nerecykluje. Podle údajů OSN se každou minutu na světě prodá více než milion plastových lahví a mnoho z nich skončí na skládkách nebo v mořském ekosystému, kde se rozkládají po staletí.
Vzhledem k tomu, že v mnoha zemích je voda z vodovodu naprosto bezpečná a prochází přísnou kontrolou, je ekologická a ekonomická cena spotřeby balené vody těžko ospravedlnitelná. Lidé platí více za produkt, jehož přidaná hodnota je často symbolická.
