Ačkoli se to někdy může jevit pouze jako extrovertní nebo spontánní vlastnost, odborníci mají odpověď.
Existuje několik důvodů, proč někteří lidé nemohou přestat mluvit.
V každé rodině, skupině přátel nebo v pracovním prostředí je někdo, kdo nikdy nemlčí. Mluví za vás, neustále vás přerušuje nebo vám nedává prostor, abyste se zapojili do konverzace. Ačkoli se to někdy může jevit pouze jako extrovertní nebo spontánní vlastnost, psychologie to vidí jinak.
Mnoho z těch lidí, kteří neustále přerušují nebo nedávají ostatním prostor, aby se zapojili do konverzace.
Nadměrná komunikace není vždy jen otázkou osobnosti. V mnoha případech se jedná o nevědomý mechanismus zvládání složitých emocí. Mnoho mluvení může být způsobem, jak regulovat emoce nebo se chránit před tím, co nedokážete ovládat.
Úzkost, kontrola a strach z mlčení
Jednou z nejčastějších příčin tohoto chování je úzkost. Někteří lidé „když jsou nervózní, mluví bez filtru, jen aby něco řekli“. Jiní to dělají jako způsob, jak se vyhnout nepříjemným emocím: neustálá konverzace zabraňuje pocitům, přemýšlení a dokonce blokuje partnera v rozhovoru.
Úzkost může být jedním z důvodů, proč člověk mluví bez přestání (obrázek) Andrej Rakov
V některých případech se jedná o strategii kontroly interakce. Nenechte ostatní rozhovory snížit pravděpodobnost, že dostanete nepříjemné nebo těžko dostupné komentáře. Může to být také odmítnutí mlčet, které je pro některé lidi spojeno s prázdnotou, nepohodlím nebo odmítnutím.
A v krajním případě jsou ti, kteří nevěří, že to, co říká druhý, má nějakou hodnotu. „Přišli jen proto, aby mluvili o jeho knize,“ řekl s humorem psycholog.
Rána z minulosti: nikdy nebýt vyslyšen
Další vysvětlení tohoto chování je hlubší: někteří lidé, kteří dnes nedovolí nikomu mluvit, možná vyrostli v prostředí, kde je nikdy nikdo neposlouchal. V takových případech je slovo nevědomou snahou zabrat prostor, který jim byl dříve odepřen.
Klíčem není mluvit méně, ale více poslouchat
Poslouchání je zrcadlem řeči. A nejde o to, aby se řeč odstranila, ale aby se zlepšila. Vědět, jak poslouchat, je více než vědět, jak mluvit, a ukazuje to naši kvalitu jako komunikátorů.
Psycholog rozlišil čtyři typy posluchačů:
– Ten, kdo poslouchá, aby odpověděl, ale přestane poslouchat, jakmile druhý člověk začne mluvit.
– Ten, kdo poslouchá, aby rozhodl nebo poradil, i když ho o to nikdo nepožádal.
– Ten, kdo neúmyslně znehodnocuje, například frázemi jako „to je nic“, „podívej, co se stalo…“.
– Ten, kdo poslouchá, aby porozuměl, s empatií, bez odsuzování nebo nutnosti mít pravdu.
Poslední typ představuje ideál: empatický posluchač, který dává druhému pocit, že je doprovázen, uznáván a respektován.
Čtyři klíče ke zlepšení toho, jak mluvíme
Pokud si myslíte, že mluvíte příliš mnoho nebo znáte někoho takového, psycholog navrhl změnit přístup.
Přemýšlení před rozhovorem je dobrý zvyk, který zlepší komunikaci.
Nejde o to se uzavřít, ale o to, komunikovat s větším vědomím. Zde jsou jeho rady:
– Než promluvíte, zamyslete se, co tím chcete říct. Proč to říkáte? Je na to vhodná doba?
– Poslouchejte, aniž byste přerušovali nebo předjímali odpovědi.
Přijměte ticho jako přirozenou součást dialogu.
Respektujte prostor druhých, ať už mluvíte, nebo mlčíte.
